Všimli jste si, že listy stromů jsou jako my lidé. Jedinečné. Třebaže pocházejí ze stejného stromu, tak je každý úplně jiný. Neexistují dva identické. Liší se velikostí, barvou, malinko i tvarem a strukturou. Jejich jizvy, zvrásnění, zranění je činní jimi samotnými, stejně jako nás lidi. Jakýkoliv spadený lísteček vypráví svůj vlastní příběh a zároveň spolutvoří příběh celého stromu i lesa.
Už je to tady. Příroda začíná sehrávat tu nejkrásnější divadelní hru roku. Babí léto. Období, kdy ranní mlhy po rozplynutí odkrývají barevnou paletu lesa, sluníčko stále příjemně hřeje a podzimní deště a vichry ještě nemají tolik síly, i když už se začínají hlásit o slovo. Tak to nepropásni.
Raději si vezmi pohodlné oblečení a boty a vyraž do lesa. A než vstoupíš, na okamžik se zastav. Zavři oči a vědomě se nadechni. Nasaj do plic vůni okolní přírody a nech se jí okouzlit. Pomalu otevři svá víčka a rozhlédni se všude kolem. Pokud to terén dovolí, klidně si vyzuj boty a dopřej svým chodidlům dotek země. S každým krůčkem pak za sebou zanechávej veškeré myšlenky všedního dne. Objevíš-li poslední zralé ostružiny, neváhej, utrhni si a vychutnej si jejich nezapomenutelnou chuť a aroma. Na chvíli se klidně zastav a zaposlouchej se do jemné písně lesa a tlukotu vlastního srdce. Třeba mezi nádechem a výdechem zaslechneš i svůj vnitřní hlas, nebo to zůstane jen u „obyčejné“ procházky.
Na konci roku jsem si slíbila, že budu trávit více času s rodinou. A tak jsem si udělala volno hned v lednu a dopřála si víkendový pobyt pro Mámy a dcery pořádaný Tarakou Solei. Mužské osazenstvo jsme nechaly doma a vyrazily s mou princeznou do Penzionu Slunečnice.
Během tří dnů jsme společně zpívaly, cvičily, tančily, meditovaly, dýchaly, tvořily, vědomě si přály, smály se, hrály si, pojídaly dobroty a sdílely prožitky v kruhu. Užívaly jsme si bytí v přítomném okamžiku dohromady i každá sama za sebe obklopeny květinami, dechberoucími krystaly, moudrými citáty i krásnou okolní přírodou. Seznámily jsme s laskavými ženami a dívkami. Prošly jsme spolu kakaovou ceremonií i rituály a věnovaly si to nejcennější, společný čas a lásku.
Je mi 10 let, sedím u stolu v kuchyni a jsem připravená na šoulení rohlíčků. Už zase cítím ve vzduchu tu omamnou vůni vanilky, no vlastně vanilínu a vlašských oříšků. Jako každý rok je bojiště připravené. Vál je na svém místě, těsto, příborový nožík a plech leží na stole. Jestli to bude pohroma se, pozná již u prvního. Maminka ukrojí kolečko těsta a rozkrájí ho na pravidelné kostičky. A jde se na to. Nejdřív udělám malou kuličku a z ní pak váleček. „Vypadá to dobře.“, říkám mamince. Až na ty konečky, co se třepí. No nic ztrestám ho a těsto sním. Vynikající. Zkusím druhý a pak třetí, a buď se zlomí vejpůl při ohýbání, nebo se prostě vytřepí a praskne podél. Začíná být jasné, že ani letos to nebudou výstavní kousky, ale cukroví k sežrání. Plech zeje prázdnotou a já trestám každý nepovedený kousek. Smějeme se na celé kolo a bojujeme dál. Ani po půl hodině snahy se k formičkám neuchýlíme, neboť to považujeme za největší slabost. Pokračujeme stále dál, i když konec je kdesi v nedohlednu. Rohlíčky připravujeme stále podle stejného receptu stále stejným způsobem s nadějí, že letos se nám konečně povedou. Vábně nevypadají, ale ta chuť, když se obalí v cukru, je nezapomenutelná. Proto vůbec nechápu, jak se mi mohlo stát, že jsem je přestala péct.
Až před pěti lety, na popud soutěže o nejlepší andělský vanilkový rohlíček, jsme se hecla. Vyloupala jsem ořechy, co jsem dostala s vírou, že snad ještě nebudou hořké. A nebyly, teda některé. Na onen akt jsem si vybrala nejlepší možnou dobu. Anynka byla ve školce. Honzík se díval na pohádku a ani neprojevil zájem se přidat. Paráda. Místo louskáčku jsem doma našla jen paličku na maso, stačila. Manžel zrovna ten den pracoval z domu, tak jsem raději pod prkénko dala utěrku. Třeba to nebude tak slyšet, pomyslela jsem si v duchu. Na každý ořech jsem potřebovala 2 možná 3 rány, přeci jen už byly sušší. Skořápky létaly všude. Po chvíli mě synáček upozornil, že vůbec neslyší tu pohádku. Vytlučení zabralo trochu času, ale nemohlo to být tak hrozné, i malý to vydržel. Po video meetingu vešel do kuchyně manžel. Láskyplně se na mě podívala a jediné, co ze sebe dostal, bylo :„Miláčku, proč jsi mi neřekla, že jsi ty ořechy potřebovala již dnes. Mohl jsem ti je včera vyloupat.“ Z jeho výrazu ve tváři jsem pochopila, že můj výkon slyšeli i kolegové v Číně a Americe. „Ten svět je tak malý dneska.“ pomyslela jsem si tenkrát.
Pak už to šlo jako na drátku, namleli jsme se synem ořechy a udělali těsto. Četla jsem, že při zpracování se musí pracovat rychle a efektivně. Honzík se tak mohl jen dívat a přihrnovat mouku. Nadšený moc nebyl, ale pro jednou to přežil.
Následující den byl víkend, ideální příležitost, že někdo pohlídá děti a já budu mít prostor vytvarovat ty nejkrásnější rohlíčky. Doufala jsem, že vyberu do soutěže alespoň 20 kousků, které budou vypadat obstojně. Vyndala jsem těsto časně zrána a po obědě šla na to. Děti si hrály, manžel mi pustil vánoční písničky a ta pravá atmosféra by najednou tady. Dodržela jsem přesně stejný postup, jako když jsem byla malá. A najednou to šlo. Sledovala jsem ty malé dva raubíře, jak staví dům na pohovce, tančí a smějí se. Tvarovala jsem jeden rohlíček za druhým a myslela jsem na svoji maminku. Vzpomínala jsem, jak jsme se s vanilkáči rok co rok potrápily. Jak nám bylo krásně a jak jsem se každý advent těšila na pečení vánočního cukroví. A jak mi moc maminka chybí. Chvílemi jsem skoro, až plakala, ale moje děti mi nedaly šanci být smutná. Když jsem měla už celý plech, přidaly se ke mně a společně jsme dílo dokončily. Celým domem se linula ona božská vůně rohlíčků, o chuti ani nemluvím. Bylo to nostalgické. Uvědomila jsem si, že o tom jsou Vánoce a že vzpomínky, i když bolí, dokážou přenést člověka o mnoho let zpět a znovu prožít onu situaci, ale s daleko větším nadhledem a neuvěřitelnou láskou v srdci.
PS: V soutěži jsem se umístila na báječném 2. místě a od té doby vanilkové rohlíčky peču pravidelně.
Když jsem byla malá, chtěla jsem mít nástěnku, kde bych si mohla vystavovat obrázky, výtvory, návrhy šatu a všechno, co mě zajímalo. Až jsem povyrostla, přání jsem upgradovala na magnetickou tabuli. Neboť se na ni kromě jiného, bude dát rovnou psát a malovat a tím pádem už nebudu muset kreslit pod dveřích. Jako dospělá jsem si svůj sen splnila a do nového domu si ji pořídila. Nebyla jsem žádný troškař. Při výběru jsem neomylně sáhla po velikosti 180×100 cm a nechala ji umístit doprostřed domu.
Máme ji necelé 2 roky a takhle vypadá dnes. Ani ten certifikát breathwork facilitátora nebyl kam dát. Musela jsem toho dost přesunout a natěsnat, aby se vůbec vešel. O věčném boji s nedostatkem magnetů zde raději pomlčím. Ale zadařilo se. Dmula jsem se hrdostí po každém průchodu okolo, nebo kdykoliv mi na vysvědčení padl zrak. Minulý týden si mého úspěchu a osvědčení povšiml i můj syn. Zastavil se, usmál se na mě a zeptal se: „Maminko, to je to místo, kam pojedeme letos na hory?
Věřili byste tomu?
Já, vlastně ano.
Naše tabulonástěnka je středobodem naší domácnosti a žije si svým životem. Zachycuje náš bohatý rodinný život, vzpomínky, touhy, výtvory a malé i velké úspěchy každého jejího člena a celkovou atmosféru domácnosti. Spoluvytváříme, obměňujeme ji a staráme se o ni společně jako rodina a to je víc, než jsem si, kdy uměla představit.
PS: A co se týče mého certifikátu, asi takhle pěkné vysvědčení můj malý školáček prostě nečekal.
Při přípravě Breathworku DO NEZNÁMA i já vstupuji do nového a nepoznaného prostoru. Píšu stejnojmennou báseň.
Už ani nevím, co mě to popadlo. Nikdy jsem nenapsala ani sloku. A teď se snažím o rýmování. Říkala jsem si, mnohdy se stěží dokážu vymáčknout a to mám k dispozici tisíce slov. Jak to asi udělám ve verších? Co když to bude úplný blábobol, ale určitou část mě láká představa, co z toho může vzniknout.
Navíc už od mala obdivuji básníky, jež několika trefně zvolenými slůvky vystihnou myšlenku, pocit a zároveň je píší květnatým jazykem, nádherně se čtou, a je v tom autorova duše.
Sbírám odvahu, co můžu ztratit? Čas? Nebude to perfektní? Nebude se líbit? Bude to nesmysl? Možná ano a třeba taky ne. Začínám pokládat slova na papír. Dýchám a nechávám se vést. Uvidím, kam se skládání do čtvrtečního Breathworku vyvine. Tady jsou první dva verše básně:
Do neznáma
Do neznám volám,
trochu se bojím,
…
Tak jsem se zase jednou vydala do Brna, tentokrát kvůli odběru krve. V noci jsem se sice moc nevyspala a celkově jsem byla unavená, ale protože už jsem si domluvila v práci volno, děti jsme dali do školy dříve, dokonce jsem zvládla odebrat i potřebné vzorky a manžel se nabídl, že mi bude dělat šoféra, tak jsme vyrazili. Jediné volné místo na parkovišti jsme přejeli, a tak mě muž vyhodil před vchodem a sám šel pohledat jiné.
Po desetiminutovém bloudění a hledání odběrného místa jsem to našla, v maličké čekárně si odložila věci a vyčkala spolu s ostatními na příchod sestry. Mezitím se přiřítil manžel, který raději postával na chodbě. No samo, že poté, co jsem přišla na řadu, mi usměvavá sestřička vysvětlila, že jsem špatně a nasměrovala mě k jinému odběrnému místu.
Oproti té minulé tahle čekárna byla veliká a zpola plná lidí. Měla židle seřazené jako sedadla v divadle. U dveří jsem na stoleček položila žádanku a šla si přisednout k partnerovi. Vybrali jsme si místa uprostřed, abychom měli nejlepší možný výhled.
Jakmile jsem přišla na řada, ujala se mě milá sestřička, krev mi odebrala hned za vchodovými dveřmi na speciálním lehátku. Vzorečky pečlivě popsala a na otázku, zda mám počkat v čekárně, mi vysvětlila, že pokud neberu léky na ředění krve a kabelku si vezmu do druhé ruky, mohu odejít hned. Pozvolna jsem se zvedla a šla.
Z odběrového lehátka k mé 4. řadě 2. sedadlu to bylo zhruba 10 kroků. Ale během těch několika sekund, jakoby bych se vrátila o dekádu zpátky do vzpomínky na své první a doposud poslední darování krve. Kdy po dárcovství jsem cestou do čekárny skropila vlastní krví celou chodbu. Abych se umyla, potažmo po sobě uklidila onu spoušť, namířila jsem si to k umývárně, ale to už jsem viděla zářivé jiskření před očima a bylo mi jasné, že musím k zemi. Buď to udělám já, pomaleji a jemněji, nebo ten někdo ve mně za mě, sice rychleji a efektivněji, ale o bezbolestnosti jsem nebyla vůbec přesvědčená. A pak už si jen vzpomínám, jak se mi darování krve protáhlo o přibližně hodinu na lehátku, kde jsem popíjela sladký čaj a jedla sušenku a pak o to praní.
Takže, jak jsem tak kráčela a usedávala pozvolna na své místo, usmála jsem se na muže se slovy, „Potřebuju to rozdejchat.“ Bytostně jsem cítila, jak mi něco chybí, ten divný pocit v ruce, jako by mě někdo ukradl kus mě a do toho ten záblesk z minulosti. Sladkou kukuřičnou tyčinku jsem si nacpala do pusy, zapila to a zavřela jsem oči. Odřízla jsem se od všech lidí v čekárně, od svého manžela i svého zážitku. Zaměřila jsem se pouze na svůj dech. Bylo tam ticho, klid, jen já a můj dech. Jen nádech a výdech, nic víc, nic míň. Po pár minutách jsem otevřela oči a své lásce pověděla, „Už můžeme jít.“
Někdy mám pocit, že se nám v životě dějí některé věci, situace a události stále znovu a znovu a my nevíme a lámeme si hlavu. Možná je to však jen příležitost, je znovu prodýchat.
Nedávno se mi stala pro mnohé rodiče jistě dobře známá příhoda, o kterou bych se s Vámi ráda podělila. Vařila jsem večeři a syn s dcerou pobíhali po domě. Z ničeho nic šílený řev. Synovi na kluzké podlaze podjely ponožky, spadl na zadek a následně se udeřil hlavou o zem. Řvaní ovšem záhy vystřídal šok a lapání po dechu.
Nechala jsem přípravy večeře, vzala ho do náruče a odnesla pryč z místa činu. Začala jsem na něj pomaloučku mluvit a naivně si myslela, jak to pomůže, ale ono nic. Lapání po dechu stále pokračovalo a mě nic moc nenapadalo. Nakonec jsem mu navrhla, aby dýchal se mnou. Ze začátku nám to moc nešlo. Nadechovala jsem se nosem a vydechovala jsem ústy, a jak jsem ho tak držela, cítila jsem, jak mé pohyby těla se přenášejí na jeho, jak můj rytmus dechu přechází na něj. Prodlužovala jsem nádech i výdech a ono to začalo fungovat. Jeho dech se stával pravidelnější klidnější, až se po deseti patnácti minutách navrátil k přirozenému rytmu.
Nevím, zda to společné dýchání víc uklidnilo mě nebo jeho, ale cítím, že nás oba. A proč to vlastně píši, inu, protože i v tom podle mě spočívá kouzlo dechu. Je to nástroj, jež máme všichni bez rozdílu neustále u sebe a můžeme se o něj opřít v každodenních situacích.
A abych dokončila vyprávění, po celý zbytek večera jsme s manželem syna pozorovali, zda náhodou nemá otřes mozku. Naštěstí všechno dobře dopadlo. No jo, no, to jsou ty dětské vylomeniny.
Když na tu historku dnes vzpomínám, jsem ráda, že místo mateřského utěšování jsem tehdy sáhla po dechu.
Celý svůj život jsem žila v mylné představě, že to, co si myslím, je pravda a že nejlepší přítel je tam venku. V obou věcech jsem se hluboce mýlila. Sice myšlením tvořím, ale pravda je relativní, a co víc, pro mě je dnes velký rozdíl mezi slovy myslím a vnímám.
A s tím druhým objevem. Každý z nás jsme výjimečný a neseme si své vlastní neopakovatelné příběh, a není tedy divu, že nikdo jiný nemůže zcela a plně pochopit naše prožitky. Naštěstí si po celý život v sobě každý z nás neseme svého životního přítele. Nenachází se mimo, ale uvnitř nás samých a tím přítelem je dech. Je s námi od prvního nádechu, kdy jsme se narodili a bude nás provázet až do toho posledního. Až do nedávna jsem ho považovala za něco samozřejmého a možná i proto, jsem se cítila tak osamělá.
V našich končinách se jako děti učíme jíst, chodit, mluvit, myslet, ale dýchat nás nikdo neučí. A přitom není proces v těle, který by dýchání neovlivňovalo. Dech toho dovede spoustu. Umí zahřát i ochladit, ukolébat i pěkně rozpálit. Dokáže nás vzít do srdce, do těla i mimo něj. Můžeme jen tak spolu být a vědomě dýchat nebo si s dechem můžeme hrát a společně objevovat. Ať už si ho jsme vědomi, nebo ne, vždycky tu pro nás bude v časech dobrých i méně příznivých. Je to jistota v nejisté době, je to nejvěrnější přítel, je to láska na celý život.